Rekonstrukce uhelné elektrárny Prunéřov

Neznám myšlenkové pochody protagonistů, kteří neustále bojují za ochranu životního prostření na stránkách časopisů. Chápu, že toto téma je vhodné i pro některé politiky, kteří se „moudře“ vyjadřují k odborným tématům za podpory expertů, kteří provoz elektrárny znají jen z vyprávění. Nechápu, co to přinese občanům žijících v okolí elektrárny. Tak se tvoří fakta a mýty o energetice v Čechách. Nakonec mne o tom neustále přesvědčují redaktoři renomovaných časopisů, kteří ve světle objektivity píšou to, co chce slyšet největší skupina kupující si jejich periodikum. Jinak tomu ani není v kauze rekonstrukce elektrárny Prunéřov II, kde právničtí experti se s velkou vehemencí pustili do boje proti ČEZ. Spor o účinnou výrobu elektrické energie se rozšířil na nedostatek uhlí na lomu Libouš.

V posledním zářijovém týdnu mi zavolal redaktor časopisu Respekt, Marek Švehla, a vyptával se na výhřevnost uhlí z lomu Libouš a samozřejmě na dobu životnosti hnědouhelné elektrárny. Po téměř hodinovém rozhovoru jsem s napětím očekával na jeho žurnalistické vyjádření. Konečně světlo světa spatřil článek „Časy levné elektřiny jsou u konce“, který vyšel ve čtyřicátém čísle. Po přečtení jsem nechtěl věřit, co vše je možné napsat o rekonstrukci uhelné elektrárny. Hlavním tématem už nebyla účinnost bloků s odvoláváním na nejlepší dostupnou techniku, ale zásoby uhlí na lomu Libouš s úvahou, že společnost ČEZ staví elektrárnu na dobu patnácti let a tudíž elektřina z uhlí nebude již nejlevnější, jak se to propaguje z období před rokem 1989. V první části článku se autor zabývá nejen nedostatkem uhlí na lomu Libouš, ale i cenou rekonstrukce s konstatováním, že investiční náklady jsou o jednu třetinu vyšší oproti Německu a Polsku. Nepochopil jsem, kde autor nabyl přesvědčení, že vítkovické kotle mají nízkou účinnost. Chápu, že autor není expert na energetická zařízení, ale pokud chce zveřejnit určitá technická tvrzení, pak by si je měl nechat vysvětlit od odborníků. Pokud kotel s téměř 91% účinností je zastaralý, pak už nevím co je tou vysokou účinností. Už tři roky vysvětluji energetickým expertům s baťohy na zádech, že účinnost kotle je závislá i na kvalitě uhlí a jeho obsahu síry. Co se týká emisí CO₂, pak bylo zcela objektivní napsat, s jakou měrnou hodnotou bude elektrárna provozována a porovnat se zahraničními bloky s korekcí na shodnou kvalitu paliva. V další části článku přichází na scénu paní Věra Ježková, která tvrdí, že vytěžitelné zásoby uhlí na lomu Libouš jsou ve skutečnosti nižší, než udává těžební společnost. Nakonec jsem se dozvěděl, že pracuji s chybnými čísly při energetických analýzách a deklarované ukončení těžby uhlí na lomu (při roční těžbě 9,5 mil. tun) kolem roku 2035, je nesprávné. Dále jsem se z článku poučil, že ve východní části lomu je nekvalitní uhlí, určitě je tím myšlená výhřevnost, a spotřeba bude vyšší, než se předpokládá v projektové dokumentaci rekonstrukce. Na toto téma jsem rovněž hovořil s panem Švehlou a vysvětloval jsem mu, že přepočet je proveden na výhřevnost 9,7 MJ/kg. Při 80% ročním využití rekonstruovaných bloků (3x 750 MW_e) se ročně spotřebuje 4,5 mil. tun uhlí při výhřevnosti 9,7 MJ/kg. Pokud by byla výhřevnost na úrovni 8,5 MJ/kg, pak se ročně spotřebovalo 5,1 mil. tun uhlí, což je o 600 tisíc tun více. Pokud by se chtěla udržet roční spotřeba uhlí na úrovni 4,5 mil. tun, pak by se do sítě dodalo o 12 % méně elektrické energie a elektrárna by i nadále pracovala v základním režimu výroby. V článku jsem marně hledal s jakou hodnotou vytěžitelných zásob uhlí paní Věra Ježková a experti ze společnosti SEVEn počítají. Jen jsem se dozvěděl, že společnost SEVEn vypočítala, že zásoby uhlí budou vyčerpány kolem roku 2030 a životnost elektrárny bude nižší než třicet let. Kdyby se redaktor Švehla podrobně podíval do projektu rekonstrukce, tak by zjistil, že životnost elektrárny se počítá na dobu 25 let. Dalším aspektem je množství roční těžby na lomu. V případě těžby a dodávky uhlí pouze pro elektrárny Tušimice a Prunéřov, které by byly provozovány se 75% ročním využitím instalovaného výkonu, pak roční těžba na lomu Libouš by se pohybovala ve výši 8 mil. tun a životnost lomu se ukončí v roce 2040.

Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným…..

Zasedání zastupitelstva v poslední srpnový den mi skutečně připomínalo letošní, poněkud rozmarné léto. Rozdělení na dvě nesmiřitelné skupiny je už neodmyslitelnou tradicí. Jedna parta hlasuje proti té druhé, ač navrhne cokoliv, hlavně jim musíme ukázat, že jsme jednotní, tým vyvolených, kteří řídí osud města. Ve volebních letácích všichni kandidáti nabízeli občanům otevřenost, transparentnost a hlavně proklamaci: „Jsme tu pro vás, budeme vám pomáhat“. Ač už pomalu patřím za horizont středního věku a v zastupitelstvu sedím poprvé, nestačím se divit. Občan je až na posledním místě a současnému vedení jde o sebe samé. Každý si sleduje svoje cíle s tužbou sedět na polstrovaných židlích a vymýšlet dávno vymyšlené. A co občan? Nemá šanci, musí jen přihlížet, jak městem zřízené firmy na nich vydělávají a zcela zbytečně se jim z peněženek odebírá více korun, než je nutné. Naivně jsem si myslel, že u volených spolusedících naleznu sociální empatii, alespoň u těch, kterým to velí politická příslušnost, ale opět jsem narazil. Pokládám si otázku, proč je tomu tak u mne, který sedí poprvé zastupitelstvu a nemůže být obviňován z minulých kauz? Možná je to tím, že moje kolečko nezapadá do hnané části koaličního motoru a nerad hraje oblíbenou hru – já na bráchu, brácha na mne. Rozhodně nepatřím do skupiny těch, kteří touží sedět na polstrovaných židlích městských kanceláří a být ekonomicky závislý na komunální politice. Věřím, že proklamované „Kdo nejde s námi, jde proti nám“ brzo zapadne a že lidé odmítnou populisty, kteří nepřinášejí nic reálného, pouze jen úsměvy a podávání rukou. Inu, vančurovské rozmarné léto pomalu končí a přijdou podzimní plískanice.

Kam míří demokracie v 21. století.

Roudnice nad Labem opět zářila, v lekci manuálu, nazvaném demokracie. Dávám si otázku, zdali se po roce 1989 něco změnilo? Ukázkou bylo dnešní ustavující zastupitelstvo města a nestačil jsem se divit, kam vede dnešní demokracie. Občanské uskupení „Společně pro Roudnici“(SPR) si usmyslelo, že zcela ovládne vedení města. A tak se stalo. Ve jménu demokracie a boje proti korupci si SPR a ODS rozdělila nejen vedení města, ale zcela ovládla i radu města (SPR 4 a ODS 3) za podpory "opovrhované" levice. Nestačil jsem se divit, kam dnešní demokracie je vedena. Arogance neznala mezí, dokonce si na kolbiště pozvala poslance, který exhiboval za své ovečky, ač není občanem města. Problém nastal ve způsobu volby, zda volit veřejně, jak to bylo za dob minulého socialistického zřízení, kdy „pozorovatelé“ dohlíželi nad hlasováním, anebo demokratickou - tajnou volbou. Paradoxem bylo, že při schvalování programu, kde byl jednoznačně zakotven princip tajné volby a schválen jedenácti hlasy, byl v následujícím programu, volba starosty, okamžitě zpochybněn. Touha lídra SPR na řízení města byla neskonalá a za každou cenu jeho kolegové, ve jménu spravedlnosti, začali manipulovat s přihlížejícím obecenstvem. Účel světí prostředky. Korunu tomu nasadil bývalý starosta, který v předchozích letech prosazoval vždy tajnou volbu, a dnes, horlivě bojoval za volbu veřejnou. Inu, časy se mění a názory občanských demokratů rovněž.

Měl jsem smíšené pocity a přemýšlel jsem nad důstojnosti jednání zastupitelstva. Byl to kabaret s příchutí cirkusu „Roudnice nad Labem“ pod taktovkou principála a nepovedenými klauny. O co vlastně šlo? Touha po moci a možná i zatlumení transparentnosti veřejných zakázek. Konečně se výběrová komise bude volit na radě města ze starostova klobouku a opět místní politici budou ovlivňovat výběr subjektů. Možná, že ze stavebnictví se přesuneme do oblasti sociální, ve které má nově zvolený místostarosta veliké aktivity a určitě se jich nevzdá. Vždyť si připravil půdu na občasnou práci na úřadě ve jménu úsporných opatření. Opět začne fungovat princip „já na bráchu, brácha na mne“. Dokonce jsem se dozvěděl, že pokud budu prosazovat demokratické principy, tak můžu dostat i přes hubu, bez rukavic. Pak mi nezbude nic jiného než jít ke zpovědi a postesknout si, kam se demokracie řítí. I toho se obávám, že moje vyznání z duše se bude probírat na radě města a hledat řešení, jak zlobivého zklidnit. Naštěstí jsem bez církevního vyznání, tak svoje názory budu vyjadřovat veřejně a čekat, ze které strany přiletí políček.

V závěru jednání jsem byl opět jak „Alenka v říši divů“ (před zrcadlem), kdy nově zvolený starosta, po vzoru Antonína Novotného, přečetl svoji řeč, ve které odsoudil bývalé vedení města, ač byl ve funkci místostarosty a podílel se na „předvánočním puči 2008“ a na jaře 2010 ze všeho onemocněl. Opět si postesknu, časy se mění. Nezbývá mi nic jiného, než doufat, že se do města vrátí transparentnost a občané konečně pochopí, že už nejde o moc určité skupiny lidí profitujících na veřejných financích, ale o ně samotné.